Když se láska změní v nenávist

Vše jsem vždy zvládla sama, žila jsem pro svého syna, tak proč to měnit? No až do té doby co jsem potkala po několika letech svou dětskou lásku,byla jsem jak puberťák, prostě jsem se zamilovala hned od první chvíle. Najednou jsem zase cítila, že bych mohla někoho milovat, a tak se i stalo,netrvalo to dlouho a můj syn si najednou musel zvykat i na někoho jiného, musel se začít naučit o mě dělit. Naučil se, přítele si oblíbil. Pak šlo vše až moc rychle, neplánované těhotenství, společné bydlení, a první zklamání a pád na dno. Když jsem těhotná zjistila, že není vše tak jak vypadá, tolik jsem mu věřila, asi jsem byla úplně slepá... Byla spousta malých zvláštností, které mi až později dávali smysl.Zjistit při zařizování dětského pokoje, že přítel pět dní po výplatě nemá ani korunu a každou výplatu utrácí sám za sebe bylo pro mě zničující.Copak jeho vůbec nezajímalo, že budeme mít dítě? Byl to on kdo mě přemlouval abych si dítě nechala, že to zvládneme. Museli nastat změny, které se chlapovi nelíbí ale jinak to nešlo, výplata šla ke mě, jenže když měl každý měsíc jinou práci moc těch peněz nebylo.. Tak jsem i přes rizikové těhotenství zůstala v práci skoro až do porodu a to jsem vážně neměla sedavé zaměstnání, takže únava, a hormony několikrát vyvolali válku, protože vysvětlit jak můžu být unavená, a že vážně nechci sedět na koupališti plné lidí prostě příteli nešlo. 

Ve filmech to porodem končí a pak spolu žijí šťastně až do smrti.. U nás po porodě byla válka, hned co jsem přišla s porodnice, jsem jen poslouchala, že mě už nemiluje, že si malého synka vezme, že na mě pošle socialku a jiné výhrůžky, které opravdu ženě po porodě nepomůžou. Vše vždy odnášeli kluci, když se mě starší syn ptal proč brečím, proč na mě strejda křičí, a malý syn když musel s kojení přejít na umělé mlíčko, které mu nedělalo dobře, chtěla jsem vše vzdát, poslat ho pryč, jenže to nešlo najednou jsem chápala všechny týrané ženy co se bojí odejít od tyrana. Mě teda nemlátil, ale to psychické týrání je snad horší. Vydírání, že mi syna vezme, poslouchání jak jsem k ničemu, hádky každý druhý den... Nevím jak dlouho to může pokračovat, kdy to skončí, ano přiznám se bojím se, protože kdybych ho nechala vezme mi syna, a to bych vážně nepřežila. A tak to dál nějak přežívám, jeden den mě miluje a druhý den.. Už si stěžoval i jiným ženám, že to se mnou nemá cenu. Ať se snažím sebevíc vždy se najde něco proč se hádat, i kvůli maličkosti je schopný na mě řvát a být hnusný. Jsem upřímná, neumím držet hubu a tak když mu řeknu svůj názor a jemu se nelíbí je scéna. On si vůbec neuvědomuje, že mě tím hrozně ničí, a odnáší to hlavně děti. 

Už se vážně snažím nic neříkat, a jen lítat kolem dětí, domácnosti,dvě odpoledne v týdnu jít do práce. Ale pro něj bude vše málo, nikdy jsem nebyla taková jak teď, teď dokážu jen brečet, a nic mi nedělá radost, když nemám v ničem podporu proč se na něco těšit. Ale kdybych jen trochu mohla, vezmu děti a odletím třeba na Antarktidu jen abych měla klid a nemusela se o děti bát....