Kdy konečně bude klid?

 A já jsem na tebe pyšná, pyšná na to jaký jsi, i když ano někdy mám i já s tebe nervy až nevím kde. V něčem jsi jednička a co ti nejde dáš dost najevo. Ale já nejsem jiná, taky se rozčiluji u toho když mi něco nejde. Myslím si, že to tak má být. Máš před sebou poslední rok školky a místo toho aby sis na ni získal hezké vzpomínky,jsou stále problémy. Já už se i bojím chodit pro tebe do té školky co si zase vyslechnu.. On nemaluje jak by měl, on neví co má dělat, on se moc směje, on se dívá jen s okna, on se počůral, on je autista... Ano nechala jsem se furt ukecat na nějaké vyšetření, co hodin už jsem zameškala u lékařů, a u doktorů to nikdy není na hodinu, to aby si člověk vzal v práci alespoň půl dne volno, a výsledek vždy žádný.A jelikož jsem už vážně obešla všechny specialisty nejen u nás ve městě ale složitě jsem jela i do Brna nakonec zbytečně, řekla jsem si dost, už se opravdu nesmím nechat nějak ovlivnit paní učitelkou. 

 Já už nechci tvé dětství trávit jen u lékařů. U kolika psychologů jsme už byli a nikdy mi nic určitého neřekli a paní učitelka do tebe stále bude tlouct, že jsi autista! Každý se mi vysmál, když jsem to řekla, protože autista vypadá sakra jinak. Ty jsi prostě svůj, máš takový charakter, že to p.učitelka není schopná pochopit. No mě už ale dochází trpělivost takže ještě jedna narážka a půjdu to už řešit do ředitelny. 

Někdy se musíme umět postavit lidem a stát si pevně za svým slovem. Což asi každého život naučí, alespoň mě to teda naučil.